Před 70 lety představil Citroën na pařížském autosalonu jedno z nejslavnějších aut všech dob, milovanou i nenáviděnou „Kachnu“.

 Na den přesně před 70 lety, 7. října 1948, představil Citroën na pařížském autosalonu jedno z nejslavnějších aut všech dob, milovanou i nenáviděnou „Kachnu“. Model 2CV vydrželo ve výrobě přes 50 let. Vzniklo jich skoro 9 milionů.

Laciné autíčko se vyrábělo více než čtyři dekády a má dodnes řadu obdivovatelů a fanoušků, kteří na ně nedají dopustit.

Budoucí legenda na čtyřech kolech se začala rodit už na konci 30. let minulého století, kdy například v Německu vznikal s podobným určením Volkswagen Brouk. Legenda říká, že tehdejší viceprezident firmy Citroën Pierre-Jules Boulanger přišel před konstruktéry se svérázným zadáním. Nové lidové auto mělo být schopné přepravit čtyři urostlé venkovany v kloboucích a pytel brambor přes zorané pole, aniž by se při tom rozbilo jediné vejce v ošatce.

Konstruktér André Lefebvre a designér Flaminio Bertoni začali na projektu Toute Petite Voiture (česky „velmi malý vůz“) pracovat v roce 1936 a do konce následujícího roku byly hotové dvě desítky prototypů. Druhá světová válka však další vývoj prakticky zastavila. Rozpracované vozy byly poschovávány po celé Francii a teprve v roce 1946 se mohly práce znovu rozběhnout. V celé své kráse, podle úsudku jiných spíše ošklivosti, se vůz poprvé představil na pařížském autosalonu 1948.

Tehdy to ale chodilo jinak než dnes: premiéra byla až do posledních chvil utajená. Deník la Repubblica připomíná, že ještě den před představením generální ředitel značky prohlašoval, že automobilka na autosalonu žádnou zásadní novinku nepředstaví.

 Vzhled půl tuny vážícího vozu mnohé šokoval, a to byl finální design oproti prototypům vyrobeným z vlnitého plechu ještě vlastně krásný. Přes skepsi části publika, že podivně vyhlížející samohyb sotva dojde větší obliby, byl nakonec zájem zákazníků takový, že na vůz museli čekat i dva roky. Majitelé na Citroënu 2CV oceňovali hlavně praktické vlastnosti: vysokou světlou výšku, umožňující jízdu po nekvalitních cestách, nízkou spotřebu a komfortní houpavé pérování, díky němuž vůz dostal přezdívku.

Velkou popularitu modelu přinesly i snadné opravy, třeba karoserie se dala rozložit skoro bez použití nástrojů za pár minut a na většinu oprav stačilo jen to nejběžnější nářadí. Jak šel čas, procházelo autíčko průběžnou technickou modernizací. Původně dostalo dvouválcový motor o objemu 375 kubických centimetrů se skromným výkonem devíti koní, k jehož startování sloužila klika. Postupně se objem motoru zvětšoval a spolu s tím rostl i výkon až na téměř 30 koňských sil.

Jízdní vlastnosti kachny jsou „předválečné“, požitek z jízdy hledá řidič v jiných disciplinách než je rychlost nebo stabilita. Houpavost podvozku posádku ukolébává a řidič nasadí „bezpečnostní“ rychlost, která je na okresce tak do sedmdesátky. Ohromující je praktičnost. Konstruktéři dokázali udělat z nouze a jednoduchosti největší klad. Kabina je obrovská, díky pohonu předních kol nemusí mít auto středový tunel v podlaze, který by ubíral místo. Střecha je vysoká a protože po válce byla o ocelové plechy nouze, je plátěná. Látka je lehčí než kov, takže se ušetřila kila, se kterými si musí poradit motor, ten prý vystačil se třemi litry benzinu na sto, když se jelo tempem kachně vlastním. Shrnovací střecha byla parádní na letní výlety a když řemeslník potřeboval odvézt štafle, postavil je za zadní sedadla a nechal je trčet ven.

 Karoserie citroënu, proslaveného i díky filmům o četnících s Louisem de Funésem, prošla během let řadou stylistických úprav. Měnil se například tvar kapoty a místo kulatých světlometů se od roku 1975 montovaly hranaté, zásahy designérů však zachovávaly původního ducha vozu. Auto, kterému pro jeho minimalistické řešení přezdívali „čtyři kola pod parapletem“ a zlí jazykové o něm tvrdili, že zrychlení z nuly na sto zvládne pod jeden den, se na trhu udrželo neuvěřitelně dlouho.

Ještě v 70. a 80. letech zůstával zájem o přeci jen zastaralý Citroën 2CV překvapivě vysoký. A nebyl to jen důsledek nízké ceny a rozumných provozních nákladů. Zákazníky oslovoval svým retro designem, stahovací plátěnou střechou či efektním dvojbarevným lakováním některých verzí. Na silnicích bylo možné potkat i dodávkovou variantu, technickou lahůdkou pak byl model Sahara s pohonem všech čtyř kol a párem motorů, jedním pod přední kapotou a druhým v kufru.

 I legendám je však souzeno odejít jednoho dne ze scény. V únoru 1989 byla výroba Citroënu 2CV ukončena v rodné Francii a následující rok také v Portugalsku. Během 42 let bylo vyrobeno 3 868 633 kusů. Při započtení všech aut, která z „kachny“ technicky vycházela, pak lze dojít až k úctyhodnému počtu 8,8 milionu vozů. V běžném provozu lze dnes Citroën 2CV spatřit spíše výjimečně. Po celém světě však existuje řada klubů, které sdružují nadšené fanoušky těchto aut. V roce 1999 Francouzi zvolili 2CV automobilem století.

Smutným paradoxem je, že zrovna letos, kdy kachna slaví kulatiny, v Paříži na právě probíhajícím autosalonu úplně chybí. V expozici Citroënu jsme ji objevili jen na titulce knihy o historii značky.

Dovolená s kachnou - Jak jsme si stočili kilometry….

Jak jsme si stočili kilometry….

  Hrdá odnož skupiny 2CV PPP ve složení Chroustíci ( Magda + Milan + Michal 17) a Stolíci ( Dana + Tomáš + Anička 11) se rozhodla pro týdenní dobrodružnou cestu do Maďarska.

Pod pracovním názvem MaDoMa, ( Magoři do Maďarska), nás čeká cca 500 km do cíle – Keszthely u Balatonu jízdou 2CV. Chroustíci statečně jenom s kachnou,

Stolíci se nemohli vejít, takže kachna s přívěsným vozíkem.

    S ohledem na náročné počasí, ( 36 stupňů), a fakt, že máme dovolenou a i cesta je cíl, jsme celkovou vzdálenost rozdělili na půl.

První noc po 250 km byla plánovaná v Malých Levárech, těsně za hranicí se Slovenskem. Magda již dopředu vybrala kemp, kde jsme se zabydleli a šli se vykoupat do přilehlého

rybníku. Teplota vzduchu 38 stupňů, teplota vody 33 stupňů, ponor 15 cm. Chvilku jsme nemohli uvěřit, že si prostě nezaplaveme,

pak jsme si odevzdaně lehli na břicha a váleli se jako vyvržení vorvani. Vzhledem k tomu, že jsme skupina veselá a optimistická, tato ne úplně komfortní situace nám náladu nezkazila.

Rozhodli jsme se, že večer strávíme v přilehlých Malackách a na zpáteční cestě ho ozdobíme  lidovým tancem na píseň „ Išel Macek do Malacek..“ pod označením začátku obce.

Avšak pobyt v Malackách se stal pro nás noční můrou… Po té co jsme se tří místních zeptali na radu ohledně dobré restaurace, z toho první „NEVĚDĚL“,

druhý domorodec řekl, že "NEPORADÍ" a třetí nás IGNOROVAL jsme pochopili, že nejenže nás nemají rádi, ale upřímně nás Čechy nesnáší.

U posledního dotazu začal Tomáš lehce hystericky na kolemjdoucího pokřikovat : „ Do you speak english ? Sprachen sie Deutch ? Parlez vous francais ?...!!!!“ Zkrátka jsme nemohli uvěřit…

Nezbylo než spokojit se s večeří v místní Pizza - zahrádce mezi Ukrajinci, Poláky a dalšími vyvrženci a doufat, že nám do jídla nenaplivou.

Na tanec jsme se vysr..i a ráno rychle valili do přátelského Maďarska.

   Poté co jsme překročili hranici s Maďarskem se celé výpravě ulevilo, kachny jely rychleji a všechno bylo krásné.

Cesta vesele ubíhala a po 4 hodinách jízdy a 250 km jsme našli dopředu vybraný kemp Zala v Keszthely.

Milan prověřil možná kempovací místa z pohledu slunečního svitu v průběhu dne, děti byly šťastné, že náš výběh je i s elektřinou v ceně.

A hurá do Balatonu !! ( cca 50 m od stanů). Teplý jako káva, barva žabího utrejchu a rozlehlého jako moře. Večerní pivo v kiosku – zkrátka v podstatě absolutní štěstí.

U večerního piva každý vyjevil své přání, co by chtěl vidět nebo navštívit v následujícím týdnu.

Pondělní ráno trochu pokazil fakt, že Stolíkův  nový stan 1+1 byl komplet znečištěn ptačími exkrementy velikosti dětského lejna, protože náš výběh je pod stromy ,

kde se slézají kavky veliké jako slepice. Po počáteční panice jsme zjistili, že jdou klacíkem odrolit – všem se nám ulevilo.

  Nyní přišla na řadu návštěva 6 km vzdáleného Hévízu – největšího termálního přírodního jezera na světě – přání Milana.

Popravdě jsme byli zvědaví všichni, snad kromě dětí… Hévíz je nádherný !! Spadla nám brada.

Průzračná voda, teplota 33 stupňů, kolem sto let starého dřevěného pavilonu na kůlech uprostřed jezera.

Všichni včetně mužů si nasadili kolem trupů nafukovací kruhy a houpali jsme se na vodě jako bójky.

Nikdo neřešil, že vypadáme jako parta kachen, cítili jsme, že došlo k naplnění – „ kachny na tripu“… Bylo to prostě neuvěřitelné, nakonec byli spokojeni VŠICHNI.

  V úterý se splnilo přání Magdě a Aničce – Aqua park a termální lázně v Zalakarosz, ( 35 km od kempu).Tam jsme se rozdělili na dvě skupiny – povaleči a tobogánci.

Strávili jsme tu celý den v bazénu s vlnami, termální vodě asi 40 stupňů a na tobogánech. Cestou zpátky zastávka na vinohradu v Garabince

a nákup salámků, sýrů a vína na večerní ďobačku.

   Ve středu přišla řada na Tomášovo přání – Cadillac muzeum v Kezsthely – čili v městečku u kempu. Přes neutuchající vedro ( 36 stupňů vzduch) jsme vyrazili.

Muži navštívili Cadillac muzeum a ženy sekáč, kde Anička ulovila pěkné designové kousky. Návštěva zámeckého parku přinesla objev botanické zahrady,

kde Danu uchvátil nám neznámý druh bahenního ibišku s květy velikosti talíře.

Milan s Michalem se rozhodli pro podrobnější průzkum zahrady a po návratu ke skupině, která se mezi tím válela u vchodu na trávě ve stínu,

byl nadšený jako malé dítě a své zážitky ze zahrady s rybníčkem a kachnami vyprávěl teplem otupělým kamarádům…nesdělitelné.

Podvečer jsme se odměnili spánkem u kol našich kachen – teplota stále neklesá, abychom načerpali síly na večerní vínko u kiosku,

které je samozřejmým rituálem  spojeným s vyhodnocením každého dne.

  Čtvrtek – pro velký úspěch návrat k jezeru v Hévízu. Celý den opět v přírodních termálních lázních – prostě balzám na nervy. Podvečerní nákup v Lidlu, večer v kiosku.

Večer znaveni horkem a vínem jsme si ustlali vedle kachen a stanů. Prostě romantická noc. Vzhledem k tomu, že podle předpovědi počasí se na nás hnal v pátek  od oběda vydatný déšť,

rozhodli jsme se vrátit do Čech již v pátek dopoledne po sbalení tábora a poslední koupačce v Balatonu.

  V pátek v pozdním dopoledni po vydatné snídani a koupání jsme vyrazili směr Břeclav – na noc do kempu Apolo. Cesta do Čech byla náročná.

Stolíkovic kačeně se propadala brzda, přestal fungovat startér a abychom se vyhnuli Rakousku, kam nemohli Chroustíci  kvůli netypizovanému kufru,

tak jsme objeli podle navigace půl Maďarska – venku stále vedro… I přes komplikace naše skupina neztratila optimismus a dojela do cíle – Břeclav kemp Apolo.

U prvního Radlera na zahnání žízně jsme se i přes vyčerpání rozhodli popojet o kousek dál, do Valtického Hostelu s vidinou důstojného posledního večera naší výpravy

s večeří v restauraci na Rychtě ( místo čínské polévky) a vína z vinotéky u Pavlínky ( a ne stříčku z krabice). Večer byl VŠEOBJÍMAJÍCÍ.

Jídlo skvělé, Pavla a její víno neuvěřitelné, prostě ohňostroj chutí. Důstojným zakončením večera byla opilecká procházka na nádvoří Valtického zámku,

kde hrála cimbálovka hity jako The Wall – prostě paráda. Lepší zakončení dovolené jsme si nemohli přát. Poslední noc jsme strávili v Hostelu v postelích, kde bylo jako v prádelně.

Dopoledne jsme se ještě vrátili k Pavlínce, abychom dokoupili vybraná vínečka na doma.

Navštívili jsme bylinkovou zahrádku ve Valticích a ještě navíc bonus - pár kilometrů vzdálený vinohrad p. Vicana. Farma s oslem, lamou a paní majitelkou, která jezdí kachnou… ?!

Mimo to se skvělým vínem, které jsme také ochutnali ( pouze spolujezdkyně ) a nakoupili.. Obídek znovu na Rychtě a pak hurá domů, do Podolí, do lékárny do prdele to je mi hezky…..

Pro 2CV club napsala Dana Stolařová.

Moje setkání s Citroëny 2CV: Rozhovor s Antonínem Filipem

 1. Kdy ses dostal k Citroënům?

  Jak už to tak v životě někdy bývá, byla to náhoda. V roce 1990 jsem se náhodou setkal s kamarádem, který emigroval do Švýcarska a shodou těch náhod pracoval v Citroenu Curych.

Slovo dalo slovo, a jak to v té hektické době bylo, společně jsme do Česka dovezli několik Citroenů pro kamarády, známé a také do našich rodin. Nějak se to rozrostlo a tak jsem začal někdy v roce 1993-4 spolupracovat s firmou Euroauto Praha když začali v České republice zakládat dealerskou síť. To mi pak vydrželo dalších asi 6 let. Krásné vzpomínky a obliba Citroenů zůstaly.

  2. Kdy k 2CV?

   První kachny jsem si dovezl ze Švýcarska asi tak v letech 1995-6. Byly čtyři a tři z nich do dneška mi dělají stále radost a jsou v provozu. Jedna je stále původní, jedna dostala malou

“ kosmetiku “ a jedna střední renovaci. No a ta poslední “švýcarská “ je uložena v našem “ depozitu” a na svoje obnovené znovuzrození zatím čeká. Pak už se objevily nějaké další nákupy z Německa a i v Čechách jsem odkoupil několik vraků. Pak nastal trochu problém s místem na uložení a taky se  žena zmínila, že mám jen jeden  zad..k a jedny ruce na řízení a tak  si asi myslím že už máme dost.

 3. Který byl tvůj první sraz?

 Na ten si dobře pamatuji jak v dobrém tak se smutkem.  Bylo to v roce 1998. Někdy na jaře jsem se už nevím, kde dočetl, že se pořádá v srpnu 11. sraz ICCCR  v Belgickém Chevetogne. V té době jsem z české kachní společnosti nikoho neznal a vůbec netušil, o co se jedná. Nakonec jsme vyrazily dvě rodinné kachny a jeden starší BX směrem do Belgie a ze srazu pak ještě do Paříže a pak domů. Pro nás obrovský zážitek a kupodivu bez závad a problémů.

Bohužel jeden velký ale byl. V té neznalosti dění v kachním světě a tím, že jsme se zaměřili pouze na toto setkání v Belgii.  K veliké škodě, kterou si do dnes vyčítám jsme propásli na začátku léta veliký výroční zraz  2CV v Paříži, který se hned tak už opakovat nebude. Proto si ten Belgický už budu pamatovat navždy.

 4. Který je nejoblíbenější?

 Za těch asi 17 let co se po různých srazech pohybuji jsem měl možnost se podívat na několik srazů pořádaných  ICCCR ,jezdíme téměř pravidelně na mezinárodní – světové srazy 2CV , byli jsme na srazech francouzských klubů 2CV v různých koutech Francie, byl jsem dvakrát na EuroCitro v Le Mans. Samozřejmě také už něco pamatuji ze srazů v Čechách i na Slovensku.  Jenom těžko by se mi hodnotilo, který je nejoblíbenější. Každý má jinou atmosféru, jinou velikost v počtu a rozmanitosti aut a návštěvníků.

České a Slovenské srazy se postupem času trochu mění. Některé tradiční pomalu končí, nové se objevují. Celkově se mi líbí u pořadatelů zjevný zájem o mladou a nejmenší generaci. Tomu fandím. Rád potkávám „staré” známé a taky rád poznávám nové kamarády.

Moc rád , ale už bohužel jen vzpomínám na skvělé večery a neskutečné herecké a komické výkony v jedné stodole na břehu Sázavy kdy nám doslova tekly slzy smíchy. To už se nebude opakovat. Bohužel.

Z těch “velkých “ jsou pro mě jedničky Most a francouzský v Lit et Mixe. Velké akce, skvělá organizace, obrovská různorodost aut a lidí, skvělý doprovodný program, nádherné prostředí, pestrost nabídky nejen ND ale i jídla a pití. Nezapomenutelná atmosféra.

   Veliká burza, kterou hned tak někde nevidíte, auta která jinde neuvidíte  a možnost kroužit po  závodním okruhu v Le Mans se svojí kachnou v houfu dalších asi pětiset  podobně postižených přátel a to jen kousek od zámků na řece Loiře  ve vás taky něco zanechá.

A tak nezbývá stale ještě jezdit a  hledat ten sraz s razítkem “ NEJ “  .

5. Pokus se nám popsat největší zážitek z nějakého srazu?

 Zážitků je spousta, největší se špatně hledá. Určitě sem patří večerní vystoupení retro kapel na mosteckém srazu, česká hudební prezentace v Salbris. Jedničkou ale zatím pro mě stale zůstává tradiční akce na srazech francouzských klubů. Já bych to nazval asi “klub hostí přátelé „. Podstata je, že každý z přítomných klubů 2CV / a to je jich ve Francii snad i více jak sto / si připraví pro své přátele jídlo a pití typické k oblasti ze které přijeli. Většina z nich i ve svých krajových kostýmech. Chodí se v obrovském lidském mumraji od stánku ke stánku a popíjí a ochutnává, popíjí a ochutnává od odpoledna až do pozdní noci. Neskutečné. Bývá to na všech jejich srazech, ale tady to bylo opravdu  SUPER ! ! ! !

Doufám, že pokud budou tyto řádky číst kamarádi a kamarádky, kteří měli možnost se tohoto setkání v Lit et Mixe  na pobřeží Atlantiku nedaleko Španělských hranic se mnou  účastnit mi dají plně za pravdu.

Mám i jeden “nesrazový” na který nikdy nezapomenu.  V Monte Carlu před Casínem jsem si nutně musel vyfotit naši kachnu před vchodem do sbírky cestovatelských dokumentů. Ve finále vedrem rozpálená kachna, moje žena a hlavně zapalovací cívka našeho motoru nechtěla nastartovat. Jenom to známé a bezbranné  “na na na na na na na.” Nervozita naše, ale hlavně ochranky v livrejích a vysílačkami v uších , která  “čistila “ volný prostor před schodištěm  rychle stoupala a vyvrcholila tím , že po předchozích opovržlivých posuncích ať okamžitě zmizíme nás za velkého potlesku kolem stojících turistů museli roztlačit a mi mohli tím velkým stoupáním městem k dálnici pokračovat na sraz ve Vinadiu..

 6. Co nejhoršího se ti stalo na cestách, jaká porucha?

 Teď si klepu na čelo abych to nezakřiknul. Naštěstí žádná havárie, žádná závada, která by nás nechala na cestě. Jednou na cestě do Anglie jsme měli závadu na převodovce jedné z kachen, ale domů jsme dojeli „ po svých „. Možná snad ještě jednou díra ve výfuku, jedna vystřelená svíčka a nějaká žárovka. Vždy však vše na spolehlivé dojetí domů.

 7. Vystřídal si mnoho aut, na které vzpomínáš nejraději. i jiné značky?

 Kolem aut se motám skoro celý život. Dost dlouho jsem se i tím živil a tak těch, na které rád vzpomínám je hodně. Na začátku určitě stará Škoda 1202, ve které jsem začal randit se svojí ženou. Potom určitě také v 70. letech Škoda 120 S, dost podobná té, se kterou dnes Tomáš N. mezi historickými vozidly vyhrává jeden závod do vrchu za druhým. Mě bohužel určitě tak nejela.

Zlom ale nastal, když jsem si dovezl v roce 1993 můj první Citroen XM 2.0 a následně ho měnil až po  XM 3.0 24V Exklusive. To byla v té době veliká bomba. Na něj vzpomínám ze všech nejraději. Dost adrenalinu jsem potom také zažil s Nissanem  Z 350 – to jelo.

 8. Zúčastňuješ se aktivně při organizaci srazů?

 Dnes už moc ne. V letech 2006 a 2007 jsme si ale udělali takové malé srazíky u nás na chalupě.

Také dodnes na ně rád vzpomínám.  Možná snad někdy ještě  . . . . . . . . . . . . . . . . .

8. Máš ještě nějaké nesplněné přání, co se týče aut a hlavně Citroenů?

Každý z nás má určitě ta svoje přání.  Některá si nechává pouze jenom pro sebe, na některá se těší společně s rodinou, přáteli. V mém věku už preferuji heslo “ není na co čekat “ a tak snad zdraví abychom mohli pro svoji radost a potěšení udržet v dobré kondici svoje kachny, možná snad ještě nějaké dopřát nový život a ujet s nimi ještě hodně kilometrů po cestách celé Evropy.

A to moje nakonec?    Úspěšně a v pohodě se svými kamarády absolvovat dlouhou cestu na sraz 2CV do Portugalska a ve zdraví a pohodě se vrátit domů.

Citroen DS - Automobilová ikona

Exkusivně máte možnost shlédnout moc pěkný 30 minutový film z produkce SWR.

Citroen DS - Víc než jen Fantomas

Pěkné video o DS na Stream.cz

S Kachnou na dovolenou? proč ne! - " Na otočku domů..." Jan Forejt

Na otočku domů...

Léto se blížilo, plánování dovolené začalo. Otázka první: kam pojedeme? Snadná volba. Francouzská Provence začátkem července. Otázka druhá: čím tam pojedeme? Volba ještě snazší - no přece KACHNOU!
Během června jsme objednali Kachnu na preventivní prohlídku do Jesenice. V úterý před odjezdem jsme si jí přijeli vyzvednout zkontrolovanou, s čerstvým olejem, připravenou na dlouhou cestu. Pro pocit bezpečí a s pocitem, že nyní bychom si samozřejmě na krajnici německé dálnice poradili i s opravou raketového motoru jsme si naložili do kufru poměrně objemnou krabici plnou náhradních dílů rozměrů zhruba dalšího motoru. Poučeni, že kachna toho snese hodně a odpočívat budu potřebovat na benzínkách pouze já, jsme odvážně najeli na dálnici. Poprvé za tři roky, po které jsme hrdými majiteli tohoto stroje! 

Poučení z cesty po dálnici napíšu raději hned na začátek. Je to totiž poměrně důležitá věc, kterou lidé, kteří běžně jezdí i v autech, které nepotřebují přidávat výkon vyceněním zubů a předkloněním na sedačce neočekávají. Kachna patří do pravého pruhu! Jízda po dálnici je opravdu pohodlná, pohodová, nevyčerpává tolik, protože se nemusíte soustředit na přejíždění z pruhu do pruhu, ale jen si čtete zadek kamionu před vámi, nebo počítáte mouchy na SPZ kamionu ve zpětném zrcátku, nebo se prostě jen kocháte. Ale pokud chcete předjíždět, chce to mít velké rozhled. Doslova. Člověk musí plánovat a kalkulovat s mnoha faktory. 1.) Nejede někdo v levém pruhu do 3km za vámi? 2) Není před kamion před vámi nějaká překážka, aby to nemusel zadupnout? Musíte totiž dojet docela blízko k němu, než se zařadíte vedle něj. Nebo samozřejmě můžete už 200 metrů za ním do druhého pruhu, ale ještě večer uslyšíte v uších troubení a blikání bavoráků za vámi. 3.) Nefouká velký protivítr? 4.) Opravdu ho musíte předjet?

Dost už poučování, to si každý musí zkusit sám!

Cesta domů dopadla úspěšně a tak jsme v pátek ráno vyrazili směr Besancon (750 km). Druhé auto vyráželo 5 hodin po nás, dorazilo 4 hodiny po nás. Druhý den jsme jeli ze severu Francie do Provence (500 km) a jelikož jsme měli ubytování od večera a jelikož jsou dálnice ve Francii značně zpoplatněné, jeli jsme po okreskách a projížděli ty nejmenší vesničky. Byla to krásná cesta. Občas se stavit ve vesnické pekárně pro čerstvé pečivo, pokochat se a vyrazit dál. Cesta proběhla bez jediné komplikace (na kachně). Doprovodné vozidlo se nechtělo na parkovišti odemknout. Ta elektronika!!! Cestou na jih jsme začali potkávat čím dál víc veteránů. Někteří byli turisté, ale mnoho z nich byli místní staříci, kteří tato auta využívají, stejně jako naši důchodci své favority na denní ježdění. Ti nám na zběsilé mávání neodpovídali, spíš se podivili který známý to byl, že takhle mával. 

Po Provence jsme najezdili během 5 dní cca 600 km. Navštěvovali jsme historická kamenná městečka jako je Gordes, Bonnieux, Lourmarin, Avignon a další. Ale nejkrásnější na celé oblasti jsou ty nekonečné pláně levandule. Když stáhnete střechu a projíždíte kolem polí, tak je krásně cítit svou typickou vůní. A ještě k tomu levandule + kachna je skvělá a fotogenická kombinace! V oblasti Provence jsou velmi tradiční a zakládají si na lokálních trzích, takže každý den se konají trhy v různých městech, či vesnicích, proto je dobré si nastudovat před cestou tam, který den je člověk najde kde, protože je to opravdu zážitek! Jezdí tam všude spousta veteránů, ale nejvíc kachen. Těch jsme viděli během těch pár dní cca 50.

Cesta zpět probíhala úplně stejnou cestou. Z Besanconu jsme vyjížděli o 30 minut dříve, než doprovodné vozidlo a i tak nás dohnali až po 400 km. Projeli kolem nás a doma byli jen o půl hodiny dřív než naše část výpravy. Ono když už si to člověk potom osahá trochu a nebojí se, tak ta kachna udrží rychlost 100-110 bez problémů (čti dlouhých/prudkých kopců). Před koncem Německa cestou zpět jsem si řekl, co kachna asi tak zvládne a zkusil jsem na to pořádně šlápnout. Nebyl provoz a byl dlouhý kopec, i když s omezením na 120. Ručička tachometru ležela úplně vpravo a nemohla dál a jen na navigaci to přibývalo. Nakonec jsme zvládli i 130 km/h. Všechno se klepalo (jeli jsme bez okýnek, střechy) a nejvíc asi já, ale byl to zážitek. Tímto nikoho nenabádám k překračování zákonů, na druhou stranu bych rád svou první pokutu za rychlost dostal z německé dálnice s naší Kachnou.

Kachna zvládla 3104 km během 9 dnů bez jediné poruchy, nebo zaváhání. Byla to nejkrásnější dovolená, protože cesta byla cíl, a tak to má myslím být. 

Děkujeme celému týmu Jesenice za přípravu! :)

Jan Forejt

Jak to bylo s Bondem?

Citroën 2CV v Bondovce :  For Your Eyes Only 1981, Roger Moore.

„ James byl donucen okolnostmi drobné nevěry svého Lotusu Espirit Turbo. Bohužel jej hned na začátku nechal vybuchnout, aby se zbavil dotěrné a po zuby ozbrojené ostraze. Tato jej však přesto neúprosně pronásledovala a tak se stalo, že musel vzít zavděk vozem krásné Melindy Havelock, se kterou prchal. Jaké bylo překvapení, když spatřil 2CV, „ideální‘‘ vozidlo pro unik svým pronásledovatelům, kteří se ho jali lovit se dvěma sedany Peugeot 504. Nastala dramatická honička, trvající ve filmu bezmála 8 minut. Jamesovi se podařilo odvážným manévrováním, jehož součástí byla jízda na zpátečku, překlopení vozu na bok a konečně i odvážný skok mezi olivovníky, se zbavit svých nebezpečných protivníků a zavést do bezpečí půvabnou Carole Bouquet.‘‘

Bylo otázkou času, kdy se Kachna objeví v nějaké bondovce. 24. června 1981 mělo v USA premiéru 12. pokračování špionážní série For Your Eyes Only (Jen pro tvé oči), které se samozřejmě stalo událostí léta a kasovním trhákem. Premiéry v dalších státech se odehrávaly celé léto a na podzim. Produkce filmu si pro natáčení nechala automobilkou upravit 3 vozy. Čtvrtý 2CV sloužil jako terč přestřelek. Do neuřiditelného adaptovaného šasi Ami Super, vyztuženého a prodlouženého v přední části a osazeného tuhými tlumiči a výkonnými stabilizátory, zabudovali plochý čtyřválec z Citroënu GSA, (1015 cm3; 65 k). Zvuk motoru upravily speciální tlumiče tak, aby zněl jako charakteristická Kachna. Takto vyzbrojenou Kachnu již bylo možno udržet na silnici. Příprava nebyla marná. Během filmování jí naměřili rychlost 164 km/h. Továrna vycítila příležitost. Nebyla to ale její myšlenka, nýbrž nápad britského zastoupení. Rozhodnutí padlo za vteřinu dvanáct. Největším problémem bylo lakování speciálním odstínem žluté hélios, vyvinuté a jedinkrát užité v prototypu charlestonu. Muselo se to stihnout do počátku září, kdy v Levallois končila celozávodní dovolená. Všechno se podařilo. Bondovka měla ve Francii premiéru 14. října 1981. Ve stejný den přivezli na pařížské náměstí 23 žlutých Kachen 2CV 007, nechyběly modelky ani sám agent, britský herec Roger Moore.

Všechna auta dostala SPZ s písmeny WW a dvojčíslím 78. Podle smlouvy s filmaři se auta rozjela do foyer kin s premiérou. Showroomy musely počkat. Série, omezená na 700 kusů, se prodala ve Francii. Kromě jasně žluté barvy karosérií i plátěných střech, nikoho nenechalo na pochybách typické logo 007 s pistolí na kapotách a přes boční dveře. Nechyběly průstřely kulkami, spravedlivě rozprostřené kolem dokola auta. Zrcátka byla chromovaná, světlomety obdélníkové, šedé a šedá kola bez poklic. Nápisy i průstřely zhotovili pomocí nové nalepovací fólie Poly Facette. Všechny 2CV 007, vyrobené mezi 9. a 22. září 1981 v Levallois, mají v technickém průkazu uveden model AZL6 Berline spécial. Poháněl je motor A06-635 objemu 602 cm3 (29 k DIN).

2cv 007 jsou stále mezi námi, obrázek vlevo dole je z 18th 2CV WM MOST CZ 2009 a vpravo z 21th 2CV WM Toruň Poland 2015

Moje setkání s Citroëny 2CV: Rozhovor s Liborem Kubešem

1. Kdyses dostal k Citroënům?

 Poprvé jsem se dostal k Citroënu v roce 1995 přes Citroën klub pod vedením pana Kece, a pak následoval klub 2CV v Jesenici u Prahy pana Nerudy.

 2. Kdy k 2CV?

 Bylo to 20. března 1996, byla fialová s černými předními blatníky a kupoval jsem ji v Praze na Proseku. Byla neděle a krásně sněžilo.

 3. Který byl tvůj první sraz?

 Na první sraz jsem jel do Čisté u Litomyšle, kde byli různé Citroëny, od Traction Avant přes DS, BX, CX až po kachny.

 4. Který je nejoblíbenější?

 Dříve jsme rádi jezdili do Vysokého Chlumce, pak do Nespek či Žerotína, v současné době jsou další nové, všude jsou prima lidi.

 5. Pokus se nám popsat největší zážitek z nějakého srazu?

 Největším zážitkem bylo se projet po závodním okruhu ve Francii Paul Ricard nebo později u nás po Mosteckém okruhu.

 6. Co nejhoršího se ti stalo na cestách, jaká porucha?

 Zatím niczásadního nebo hrozného senám naštěstí nestalo, aty menší závady jako třeba prasklé oko u zadního tlumiče nebo rozmixovaná část svíčky ve válci, vždy jsme se nějakým způsobem dostali domů.

.7. Vystřídal si mnoho aut, na které vzpomínáš nejraději. I jiné značky?

 Nevystřídal, zůstal jsem stále u Citroënu. Moje první auto byla kachna, ta je stále, časem přibylo ještě Berlingo jako rodinné auto a u toho jsme zůstali.

 8. Zúčastňuješ se aktivně při organizaci srazů?

 Snažím se.

 9. Máš ještě nějaké nesplněné přání, co se týče aut a hlavně Citroënu?

 Není to nic zásadního, ale chtěl bych se jet někdy podívat na 24 hodinové evropské závody kachen na okruhu nebo ve Francii na crossové závody.

 S kachnou v srdci J

 Libor Kubeš

Moje setkání s Citroëny 2CV: Rozhovor s Adamem Laurinem

1. Kdyses dostal k Citroënům?

Citroen znám od narození. Až do roku 1995 byl u nás pro běžný provoz Citroen 11 (1939) a dál pak sloužila Kachna. Škodovky nemusím,

tak bylo moje 1. auto vzhledem k finančním možnostem Trabant, pak Alfa Romeo a potom už Citroeny (GSA, BX, XM, C4).

 2. Kdy k 2CV?

Od devadesátých let minulého století.

 3. Který byl tvůj první sraz?

Asi v roce 1979 v Lindavě pořádaný Citroen klubem Praha (..pak pravidelně až do roku 2005 v Čisté u Litomyšle).

Na kachní srazy jezdím od roku 2003.

 4. Který je nejoblíbenější?

Nespeky jsou fajn, na Ranou jsem jezdil rád a Žerotín byl taky dobrejJ

 5. Pokus se nám popsat největší zážitek z nějakého srazu?

Největší zážitky ze srazů mám z dětských let. Jinak zážitků těch soukromých je spousta. Parádní bylo vidět poprvé naživo vodní lyže.

 6. Co nejhoršího se ti stalo na cestách, jaká porucha?

Nic hrozného. Jednou píchlé kolo a před mnoha lety jsem u Trabanta musel v Německu na parkovišti měnit motor.

 7. Vystřídal si mnoho aut, na které vzpomínáš nejraději. I jiné značky?

Díky mnoha zážitkům a tisícům kilometrů najetých po Evropě vzpomínám na Trabanta, ale nejpříjemnější auto pro běžné rodinné ježdění,

byla pro mě i pro manželku XMka.

 8. Zúčastňuješ se aktivně při organizaci srazů?

Ne.

 9. Máš ještě nějaké nesplněné přání, co se týče aut a hlavně Citroënu?

Reálně ne, ale jinak je to Citroen CX. Už před třiceti lety jsem ho chtěl.

Z té doby si ho pořád pamatuju jako luxusní placatý koráb plný tlačítek  :-)

Moje setkání s Citroëny 2CV: Rozhovor s Kurtasem

     1. Kdy ses dostal k Citroënům?

Před 12 lety jsem matince koupil Saxo 1.1i z Francie...náhrada za reznoucího Favorita, pak jsem si před 10ti lety koupil

Berlingo Multispace 1.8i,jelikož jsme začínali stavět a potřebovali větší auto, se shrnovací střechou,

které mám dodnes a má už najeto 550 000km…

Minulý měsíc jsem sestře pořídil C4 kupé ročník 2007 a Jmusím říct, že se mi fakt líbí. 

      2. Kdy k 2CV?

V roce 2010 jsem náhodně zakoupil Kachnu údajného ročníku 89 v dezolátním stavu a přes zimu ji dával mechanicky do kupy…

      3. Který byl tvůj první sraz?

Ve Francii mezinárodní sraz 2011.

      4. Který je nejoblíbenější?

To nedokážu posoudit…

      5. Pokus se nám popsat největší zážitek z nějakého srazu?

Bohužel ani tady mě nic konkrétního nenapadá…

      6. Co nejhoršího se ti stalo na cestách, jaká porucha?

Hodně cestuji na motorkách, takže proti uražené vodní pumpě, uraženému chladiči a proraženému motoru

na Ukrajinských poloninách…se mi v autě nikdy nic „vážného“ nestalo.

      7. Vystřídal si mnoho aut, na které vzpomínáš nejraději. I jiné značky?

Ne…Trabant, Fiat 127, Ford Escort, VW Golf, Peugeot 306, Opel Astra, Berlingo, 2CV… Nej vzpomínky asi na Trabanta,

ale to bude spíš tím věkem a dobou ve které jsem ho vlastnil.

      8. Zúčastňuješ se aktivně při organizaci srazů?

Ne..

     9. Máš ještě nějaké nesplněné přání, co se týče aut a hlavně Citroënu?

DS 21…kabrio je bohužel finančně „trochu“ mimo, ale polokabrio by klapnout mohlo

Moje setkání s Citroëny 2CV: Rozhovor s Leošem Jandou

1. Kdy ses dostal k Citroënům?

DS 21 1973 jsem koupil jako polovrak v roce 1979, dal nějak do kupy a v roce 1986 jako blbec prodal. Dodneška si to vyčítám,

ale taková byla situace. Peněz málo, dílů taky, přes weekend jsme někde jezdili a pak jsem v týdnu spravoval.

 2. Kdy k 2CV?

První kachna byla Dyana 6 v roce 1996, teď čeká na reinkarnaci. Potřeboval jsem druhé auto do rodiny

a tak se probudila vzpomínka na DS a tak jsem si ze Zahradního města přivezl Dyanu. V 98 Charleston a pak ještě 3 další 2CV,

které slouží jako zdroje pro stavby –  Charleston se rozpadla, tak jsme postavili v 2009 novou; od 2010 ještě kabrio Hoffmann.

 3. Který byl tvůj první sraz?

 To bylo někdy začátkem 80 let v Hradci Králové na Biřičce, kdy už byl Citroen klub zlikvidován a jeho trosky přiřazeny

k Dovrtělovcům z DKW. (Ti se následně pokachnili.)

 4. Který je nejoblíbenější?

Most 2009

 5. Pokus se nám popsat největší zážitek z nějakého srazu?

Vystěhovaní koně ze stájí pana hraběte z Kelso nahrazeni muzeem 2CV a naprosto pohodový štolba, který napochodoval ráno do stájí,

zamyslel se a pravil: Zdvounásobili se mi tu koně, jdu objednat seno….

 6. Co nejhoršího se ti stalo na cestách, jaká porucha?

Utržené spojkové lanko v Paříži 1998 a tatáž porucha 2011 v Salbris.

.7. Vystřídal si mnoho aut, na které vzpomínáš nejraději. I jiné značky?

 TATRA 57B 1935, výměna karoserie 1942. Moje první auto, na ní jsem se vyučil. Koupil jsem ji za peníze z chmelové brigády

 8. Zúčastňuješ se aktivně při organizaci srazů?

 Ne

 9. Máš ještě nějaké nesplněné přání, co se týče aut a hlavně Citroënu?

DS 21 znova, ještě jednou a lépe.

 Leoš Janda, Pardubice

Moje setkání s Citroëny 2CV: Rozhovor s Danem Klusákem

1. Kdy ses dostal k Citroënům?

Na srazy citroenů jezdím od narození, můj děda Jirka Hurych z Čisté u Litomyšle je členem klubu Citroën klub Praha asi od roku 1960 (nevím přesně), který býval právě v Čisté.

Tam moje máma jezdila jako dítě a pak i se mnou.

 2. Kdy k 2CV?

 2cv pro to … protože rodiče měli v mém dětství citroën ami 8.

První dvě 2cv jsem si koupil v 16. letech rok 2003 a postavil jednu. Byl to můj sen :)

 3. Který byl tvůj první sraz?

 …

 4. Který je nejoblíbenější?

 …

 5. Pokus se nám popsat největší zážitek z nějakého srazu?

 ...

 6. Co nejhoršího se ti stalo na cestách, jaká porucha?

 Nejhorší poruchu si nepamatuji tak asi žádná :)

 7. Vystřídal si mnoho aut, na které vzpomínáš nejraději. I jiné značky?

…

 8. Zúčastňuješ se aktivně při organizaci srazů?

…

 9. Máš ještě nějaké nesplněné přání, co se týče aut a hlavně Citroënu?

Chtěl bych ještě Mehari :)

Moje setkání s Citroëny 2CV: Rozhovor s Mardošou

1. Kdy ses dostal k Citroënům?

První okouzlení u mě nastalo v roce 1982, kdy jsem byl jako osmiletý se sestrou a rodiči poprvé u moře. V Jugoslávii. Tam jsem zaregistroval několik "déesek" a "céixek", které mi učarovaly. Líbil se mi jejich aerodynamický tvar, futuristický vzhled a hlavně "překryté" zadní kolo.

 2. Kdy k 2CV?

Druhá cesta, kterou se mi do srdce zapsaly staré Citroëny, byla přes filmové plátno. Už od malička jsem měl rád staré francouzské komedie. V té době vlastně staré nebyly. A v těch mě nejvíc zaujala právě Kachna. Někdy v té době u mě dozrálo přesvědčení, že sice nechci nikdy řídit auto, ale kdybych se to kvůli nějakému měl naučit, tak to bude právě Kachna. A to jsem o pár desítek let později dodržel.

 3. Který byl tvůj první sraz?

Byly to Nespeky v roce 2003. Nevím vlastně proč až tak pozdě, když 2CV mám už od roku 2001. Ale lepší pozdě než vůbec!

 4. Který je nejoblíbenější?

Každý byl něčím skvělý. Ale za parádní výkon považuji uspořádání světového srazu v roce 2009 v Mostě. To byla paráda!

 5. Pokus se nám popsat největší zážitek z nějakého srazu?

Celá cesta s kamarádem Davidem na sraz v roce 2011 ve Francii. Zvlášť, když nás posledních pár kilometrů vezl Honza DSkou po francouzském venkově. Naše svatba s Bárkou v roce 2004 byla svým způsobem také kachnařský sraz. Velice vydařený.

 6. Co nejhoršího se ti stalo na cestách, jaká porucha?

Trochu mě vylekalo, když při naší první větší prázdninové cestě v roce 2002 najednou Kachna nejela. Bylo to mezi Milánem a Janovem - mířili jsme samozřejmě do Saint Tropéz. Naštěstí po chvilce odstavení motor normálně naskočil a jelo se dál. Porucha se později během cesty nijak neprojevila. Také se ukázalo, že jsme velkou část cesty z Milána po dálnici urazili se zataženou ruční brzdou. Takže to možná tak úplně porucha nebyla.

 7. Vystřídal si mnoho aut, na které vzpomínáš nejraději. I jiné značky?

Tolik je nestřídám. 2CV mám od roku 2001 a od roku 2004 ještě záložní Škodu Fabii. Je to fajn, spolehlivé, "rodinné" auto, ale samozřejmě v sobě nemá tolik poezie jako 2CV.

 8. Zúčastňuješ se aktivně při organizaci srazů?

Jako baskytarista 2CV Bandu a jako DJ občas bývám spolutvůrcem "kulturního programu" některých srazů. Dá se to počítat jako aktivní účast?

 9. Máš ještě nějaké nesplněné přání, co se týče aut a hlavně Citroënu?

Velice se mi líbí ještě DS, HY, CX, Ami 6, Mehari a další modely "zlaté éry" Citroenů. Kdybych byl milionář, tak by mě asi bavilo je sbírat. Jelikož tomu tak ale není, je mým snem koupit si alespoň pár jejich modýlků. A možná z nich budu mít skoro stejnou radost jako z opravdových. Údržba je každopádně snadnější.

Moje setkání s Citroëny 2CV: Rozhovor s Petrem Dukátem

1. Kdy jsi se dostal k Citroënům - 2CV?

          Rok 1986, nákup první Kachny od nějakého majitele z Liberce, stála léta nepoužívaná a zaprášená v garáži. Byla to stará 450cm3, r.v. 1968, červená. Dolili jsme benzín, vyměnili baterii a večer za tmy za svitu žlutých 6V žárovek, od kterých bylo vidět tak 3m před auto, odjeli po ose. Tím to začalo.

 2. Kdy k 2CV?

       Další 2CV v roce 1989, modrá Kachna, dovoz z Německa, kompletní repasi provedl Tomáš Neruda ještě v garáži v Jinonicích. Byla to myslím jeho první nebo druhá Kachna, kterou dělal a na které se to naučil. Takže vlastně tady začala jeho kariéra

 3.Který byl tvůj první sraz?

     Ranná 1988, vzpomínám na noční přepadovku Policie, kdy jsme se museli všichni legitimovat a odpovídat na nesmyslnné otázky typu "Proč jste tady a co tu děláte?"

 4. Který je nejoblíbenější?

       Žádný nemám

 5. Pokus se nám popsat největší zážitek z nějakého srazu?

    Určitě se nám líbil sraz v Mostě, byli jsme tam pouze na jeden den, ale tolik Kachen naráz jsem nikdy neviděl. Jiný světový sraz jsem nenavštívil, tak nemám porovnání, ale z toho, co jsem tady viděl mám super zážitek. Také tady proběhlo setkání s Policií, kdy nás při kontrole ve městě upozornili, že máme již 2 roky propadlou technickou prohlídku. Mě tenkrát nenapadlo říci nic lepšího, než že děkuji, že kdyby mi to neřekli, tak jsem bez ní jezdil dalších 5 let. Ti policisté nechápali a ať prý rychle zmizíme.

 6. Co nejhoršího se ti stalo na cestách, jaká porucha?

    Nejhorší porucha byla asi prasklý olejový chladič na cestě z Jugoslávie v Maďarsku mezi 3m vysokou kukuřicí. Asi po 2hodinách beznaděje následoval odtah na laně nějakým Novozélanďanem na cestě po Evropě do nejbližšího městečka vzdáleného cca 50km. Byla neděle podvečer, všude zavřeno. Zabušili jsme na vrata nějaké kovárny, kde naštěstí hořela kovářská výheň. Za pomoci ocelové pájky na dřevěné rukojeti, kterou jsem nahřál v peci a pak sprintem přeběhl na ulici, kde stálo auto a zapájel kousek praskliny, než pájka vychladla a toto opakoval dokola, se to podařilo spravit. Byl jsem tak unavený, že z Bratislavy do Prahy řídila moje současná manželka Martina, v tom čase ještě bez řidičského průkazu a jakékoliv praxe.

Předesílám, že se psal rok 1987, žádné mobilní telefony, nikde žádný "autorizovaný servis" vlastně nikde nic.

 7.Vystřídal jsi mnoho aut, na které vzpomínáš nejraději. I jiné značky?

    Auta moc nestřídám, srdeční záležitostí spojenou s mládím je samozřejmě Kachna, se kterou jsme projeli, co se tehdy dalo. Srdeční záležitostí středního věku je Subaru Impreza WRX. Co bude srdeční záležitostí pozdějšího věku nevím, asi bačkory na kolečkách

 8. Zůčastňuješ se aktivně při organizaci srazů?

    Ne, bohužel se již několik let srazů neúčastním ani pasivně

 9. Máš ještě nějaké nesplněné přání, co se týče aut a hlavně Citroënu?

   Abych našel ještě čas s Kachnou někdy pojezdit a hlavně aby někoho v Citroenu nenapadlo udělat face lift tohoto modelu jako např. Volkswagen s Broukem. To si Kachna nezaslouží.

 Petr a Martina Dukátovi

10.3.1885 se narodil otec 2CV, Pierre - Jules Boulanger.

Boulanger byl sice otcem 2CV, ale nikoliv jeho konstruktér. O vzník, vývoj, přípravu výroby i produkci Kachny se ale zásadním způsobem zasloužil.

V roce 1922, ve věku 37 let , jej pneumatikářská firma postavila na vysoký post společnosti Michelin a jmenovala členem správní rady.

    Pierre-Jules Auguste Vital Boulanger se narodil 10. března 1885 v Sin-le-Noble, předměstí města Douai v severní Franci. Rodina se brzy přestěhovala do Paříže. Vystudoval architekturu. Během vojenské služby u 25. protileteckého dělostřeleckého batalionu v Satory se spřátelil s Marcelem Michelinem, synovcem Édouarda Michelina. Třiadvacetiletý mladík se rozhodl roku 1908 hledat štěstí na západním pobřeží USA a v Kanadě. Zde příležitostně pracoval jako kovboj na ranči v Rockies, řidič tramvaje v San Franciscu a kreslič v architektonické kanceláři Dudley v Seattlu. Roku 1911 založil ve městě Victoria v kanadské Britské Kolumbii prosperující stavební firmu Modern House Ltd, zabývající se výstavbu domů. Pětadvacetiletý mladík se postavil na vlastní nohy. V září 1914 uposlechl volání vlasti a vrátil se domů. Od ledna 1915 sloužil v hodnosti kapitána u francouzského leteckého průzkumu. Vydával se za frontové linie, kde vyhledával a fotografoval pozice nepřátelského dělostřelectva. Roku 1917 jej sestřelili a půl roku strávil v nemocnici. Za chrabrost a zranění obdržel francouzský Řád čestné legie, podobně jej odměnili spojenci – Belgičané Válečným křížem, Američané Medailí za vynikající služby a Britové Řádem Britského impéria. Boulanger se po válce rozhodl, že zůstane ve Francii. Édouard Michelin jej měl rád a natolik si ho vážil, že mu nabídl místo ředitele rozsáhlého stavebního programu továrny na pneumatiky a hlavního sídla společnosti v Clermont-Ferrand. Boulanger v dubnu 1919 nabídku přijal. Roku 1922, ve věku 37 let, jej pneumatikářská rodina pověřila postavením vysokého šéfa společnosti Michelin a jmenovala členem správní rady. Když Michelin převzal společnost Citroën, stanul Pierre Michelin v jejím čele ve funkci prezident – generální ředitel, Boulanger se stal jeho asistentem a měl funkci generálního ředitele. Po smrti přítele Pierra Michelina roku 1937 jej jmenovali šéfem Citroënu a roku 1938 také výkonným spoluředitelem společnosti Michelin. Mezi přáteli a kolegy byl znám pod přezdívkou PJB. Říkalo se o něm, že má více z rodiny Michelinů než všichni její ostatní žijící členové. Předbíháme, ale konstatujme, že Boulanger byl sice otcem 2CV, ale nikoli jeho konstruktérem; o vznik, vývoj, přípravu výroby i produkci Kachny se zásadním způsobem zasloužil. Boulanger byl pravým opakem vzhledu i povahy bonvivána André Citroëna překypujícího optimismem. Tichý a přemýšlivý Pierre-Jules měl uzavřenou povahou. Nesedělo mu okázalé sebeprosazování a bezbřehé společenské tlachy předchůdce. Byl vysoký, strohý a skromný. Uměl se rychle rozhodnout. Byl velmi výkonný, ale někdy i tvrdohlavý a dogmatický, přesto chápavý a přátelský při jednání se spolupracovníky.               

Když Michelin převzal společnost Citroën, stanul v čele společnosti Pierre Michelin a Boulanger je jmenován generálním ředitelem.

PJB proslul velikou šetrností. Jakmile jej posadili do ředitelského křesla Citroënu, předčasně ukončil smlouvu a „zhasnul“ Eiffelovku. Pojišťovnu Citroën prodal britské pojišťovací skupině British Caledonian. Utnul všechny aktivity, které se bezprostředně netýkaly výroby automobilů – zbavil se reprezentačního pařížského showroomu, taxislužby i autobusové dopravy. Jeho uniformou byl šedý oblek, plstěný klobouk a veliký šedý zmačkaný pršiplášť. Nikdo jej neviděl bez zapálené gitanky visící ze rtů. Po kapsách nosil plno malých černých zápisníků, které co chvíli plnil myšlenkami, plány, postřehy a poznámkami o vývoji automobilů. Jako opak Citroëna byl zaníceným motoristou, miloval řízení a intuitivně poznal a zapisoval, co je na autě dobrého a co nefunguje. Technikům pak předával svá úsečná zjištění. Charakterizovala jej tichá rozhodnost. Na spolupracovníky působil přirozeným respektem a důvěrou. Znali jej jako přísného myslitele, který vedl tým divokých talentů k ještě větším výkonům. Dnešní přísná vyhodnocování nových konstrukcí korporátními komisemi a zákaznickými testy zajišťují, že do výroby se dostanou jenom určité archetypy anonymních bezpohlavních aut, splňující všechna očekávání všech mužů i žen. V době Boulangera spočívalo navrhování aut ve velmi osobitých a účelných procesech, které nevyhnutelně vedly k výrobě automobilů zrcadlících osobnost a názory konstruktéra. Jejich tvar byl výsledkem vkusu a přání, či naopak nelibosti některého z tvůrců. Auta ztělesňovala návrhářovu úroveň inženýrských znalostí, kreativity, vynalézavosti, estetiky a kulturního zázemí – to vše se promítalo do těžko definovatelného, ale nikdy nechybějícího charismatu auta, jímž k nám promlouvají klasické automobily. Spartánský 2CV přesně vystihuje Boulangerův naturel. Jedním z Boulangerových úkolů u Citroënu bylo načrtnout plán kroků, které by vymezily výrobní program automobilky na nejméně deset příštích let. Když uvážíme, v jakých problémech se značka nacházela před pouhými dvěma roky, byl Boulangerův plán pozoruhodně smělý a odvážný. Traction Avant, vůz střední třídy, měl pod kódovým jménem AX dostat novou, moderní aerodynamickou karosérii. PBJ uvažoval o zcela novém luxusním, velmi pokrokovém voze vyšší třídy VGD (Voiture de Grand Diffusion; poznámka: budoucí typ DS), měla se vyrábět úplně nová konstrukce rozvážkové dodávky s pohonem předních kol a kódovým jménem TUB (Transport Utilitaire Basse; poznámka: prapředek legendárního typu H). Nejnižší stupínek měl zaujmout zcela nový, unikátní lidový vůz TPV (Toute Petite Voiture = úplně malý vůz), určený venkovským a městským pracujícím. Měli jej začít vyrábět během roku 1940. Nápad vyrábět velké série automobilů, které by byly díky nižší ceně i provozním nákladům přístupné širšímu okruhu zákazníků, nebyl nový. Ve 20. letech se touto cestou vydala značky Austin, Citroën, nemluvě o americkém Fordovi. Ve třicátých letech byly lidové vozy produkovány v Itálii i Německu. Napoleon se zasloužil o dobrou a funkční silniční síť strategických routes nationales vedoucích mezí Paříží, přístavy a velkými průmyslovými nebo obchodními centry. Ostatní venkovská města s pravidelnými trhy a krajinou rozseté vesnice spojovaly zanedbané, kostrbaté místní silnice nebo venkovské cesty s vyjetými kolejemi. Tiskové oddělení Citroënu léta podporovalo následující historku: „PJB si pořídil dům na venkově u Clermont--Ferrand. Pokaždé, když tam plochou zemědělskou krajinou cestoval, všímal si, jakých primitivních způsobů dopravy používají venkované k přepravě zboží z Auvergnat na každotýdenní trh v sousedním městečku Lempdes. 

Mezi přáteli, známými a kolegy byl znám pod přezdívkou PJB. 

Běžně se setkával s trakaři, roztodivnými kárami a vozíky taženými koňmi, voly nebo se strhanými, přestárlými automobily. Mnoho z nich mělo podomácku přestavěnou zadní část karosérie na praktickou korbičku. Ráno odjela rodina farmáře na trh, manželka s dětmi se oháněla na tržišti, zatímco hlava rodiny čekala, popíjela a tlachala v brasserii. K večeru všichni nasedli a kodrcali se domů. Boulangerovi svitlo, že farmářům chybí laciný, praktický a trvanlivý automobil, který se všude dostane. Samozřejmě, jeho cena musela být nízká, stejně tak provozní náklady i účty za opravy. Musel být prostorný a nabídnout určitou míru pohodlí. Obsluha auta musela být jednoduchá a snadná, aby ji zvládla sama selka a její manžel mohl zůstat doma a věnovat se užitečné práci v hospodářství. O kolik více práce, která by pozvedla zemědělství, by se mohlo udělat! Za zákazníky nové kategorie auta, TPV, prvoplánově považoval zemědělce. Později se ukázalo, že autíčko může být stejně užitečné také pracujícím průmyslových měst a jejich předměstí.“ Pravda ale bude spíše taková, že jak Boulanger, tak Michelin zjistili, že patrně největší chybou, jakou kdy André Citroën udělal bylo, že ukončil roku 1926 výrobu lehkého vozu 5CV 7.5 hp, aniž by jej nahradil moderním nástupcem. 

Kam se vytrácí kreativita automobilky Citroën? Toto byla nádhera a vyjimečnost.

Moje setkání s Citroëny 2CV: Rozhovor s Leošem Čapkem

Moje setkání s Citroëny: Rozhovor s Leošem Čapkem

1. Kdy jsi se dostal k Citroënům?

Za komunistů jsem vždy chtěl nějakou « boudu », ale povedlo se to až koncem roku 1989. To mi Luboš Hůla domluvil u Karla ve Vídni moji první Acadianu.

 2. Kdy k 2CV?

Já mám stále asi raději Dyanu než 2CV, ale uznávám, že kachna je klasika. První jsem si koupil v Německu v roce 90. Od té doby jsem měl dlouhou dobu vždy dvě. Jednu letní a druhou zimní.

3.Který byl tvůj první sraz?

Na prvním srazu jsem byl s Acadianou na Rané ještě u “koule”.

 4. Který je nejoblíbenější?

Mezi mé nejoblíbenější srazy patří všechny srazy, které pořádá Norimberský 2 CV klub. Ať už to bylo ještě u Geiselwindu nebo v Puscheldorfu. Dnes je pro mě číslo jedna sraz u Igela v Kulmbachu. Sezónu rád začínám na čarodějnice na srazu u Mathiase v Dalkingenu poblíž Aalenu.

  5. Pokus se nám popsat největší zážitek z nějakého srazu?

Ze všech srazů, zejména v Německu, mám mnoho krásných zážitků, protože jsem zde potkal mnoho výborných lidí. Přesto asi největší zážitek jsem zažil na srazu k 50tému výročí 2CV v Paříži. Tím myslím páteční « Spanilou jízdu « městem po všech důležitých památkách této metropole. Takovou atmosféru asi již nikdy kachňak nezažije.

 6. Co nejhoršího se ti stalo na cestách, jaká porucha?

S kachnama jsem najezdil mnoho desítek tisíc kilometrů a žádná vážná závada mě nepotkala a doufám, že mě ani nepotká.

 7.Vystřídal si mnoho aut, na které vzpomínáš nejraději. I jiné značky?

Nejlepši vozidlo je to služební, do kterého si platíš jenom naftu nebo benzín. Nestaráš se o pojištění, dálniční známku, zimní pneu a servis. Ale teď vážně. Když pominu kachny, tak jsem si užil jízdu v Lancii Delta HF Integrale nebo v Peugeotu 306 Maxi skupiny A během mé závodnické kariery.

8. Zůčastňuješ se aktivně při organizaci srazů?

Dnes ne

 8. Máš ještě nějaké nesplněné přání, co se týče aut a hlavně Citroënu?

Nic mě nenapadá, tak asi ne.

Moje setkání s Citroëny 2CV: Rozhovor s Janem Červeným

Rozhovor s Janem Červeným ,, Moje setkání s Citroëny"   

1. Kdy jsi se dostal k Citroënům? V 9-ti letech, dobře si ten den pamatuji.

Psal se rok 1982, seděli jsme s kamarádem u mě doma v pokoji na podlaze a listovali atlasem aut. Jemu přistál prst na 2CV, mě na Peugeotu 304 S Cabriolet a společně jsme slintali nad DS a DS z Chapronu. Ostatní značky jsme až neuctivě vynechávali, ale Francie ta nás táhla oba a mě zůstala do dnes.

 2. Kdy k 2CV?

   Když bylo kamarádovi 17let, koupila mu máma starší 2CV právě od Tebe Tome, tuším rok 1992 a protože jsem byl o rok starší a měl už řidičák, jel jsem s ním pro kachnu do Jinonic v roli řidiče. Byla barvy vyblité zeleně, ale opravdu hodně vyblité, na tom samozřejmě vůbec nezáleželo, protože byla nejhezčí a hlavně první! Asi o dva měsíce později jsme s kachnou jeli pro mého prvního Peugeota 304 sedan červené barvy do Lhoty u Rakovníka. Nádhernej kus!

   Auta jsme si průběžně půjčovali a začali jezdit i na první srazy do Orasic, hospoda U muzikanta. A propos, vzpomínáte ještě na první trochu “kachní” kapelu Rowdies? Hrávali v Orasicích – Pavel Attel, Milan Klindera, Bogo, ostatní jména už nevím..

   Časem jsme provedli na kachně designové změny, nakoupili barvy ve spreji a vyrobili kubistický nástřik, který se dostal až na obálku autoatlasu z r. 1995.

   Po doslova totálním zdechnutí motoru Peugeota 304, jsem koupil v únoru r. 1994 své první 2CV, brčálově zelenou od pána ze Středokluk a časem pak vystřídal další 4 kachny.

 3.Který byl tvůj první sraz?

   Orasice 1992. Nikdy nezapomenu na dovednostní soutěže v jízdě zručnosti, ruka spolujezdce vystrčená z okénka s kelímkem vody a okénkem na každém hrbolu pravidelně gilotinovaná. Ještě dnes mi visí v práci obrázek – fotografie za 3. místo v rallye z 4. – 6.6. 1993. Nebo soutěž ve hře na trombón..Pak následoval Vysoký Chlumec, Raná, Nespeky a světové srazy.

4. Který je nejoblíbenější?

   V návštěvnosti srazů po ČR jsem tak trochu lenoch a omlouvám si to tak, že jsem patriot a účastním se spíše srazů 2CV Clubu, ale i z toho mála ostatních srazů, které jsem navštívil asi nejvíce Nespeky. Ale nechci se nikoho dotknout, třeba jsou ostatní srazy vyjímečné a já o tom jen nevím. Také mi přijde, že je srazů moc. Možná by kachnám prospělo dělat jen dva, tři ročně a ve spolupráci několika klubů..

   Je fakt, že každému srazu po nějaké době dochází kyslík a pokud se nezapojí aktivitou samotní účastníci a “jedou jen na sraz”, tak jde úroveň postupně dolů. Zároveň ale aktivní účast na srazu není povinností, je to dobrovolné, ale s rizikem, že se patrony vystřílí a časem je z toho pro někoho nuda. Je mi také trochu líto, že už se nescházíme v nějaké hospůdce na pokec a že se vídáme jen na srazu, třeba večery v Kachně a Koráb byly kouzelné!

  5. Pokus se nám popsat největší zážitek z nějakého srazu?

    Cha! Tak to je celá plejáda zážitků.. Největší zážitek jednoznačně přípravný sraz na Most v roce 2008. Sešla se parta lidí, která měla jeden cíl a pak samotný Most v roce 2009 a ta masa lidí všude kolem. Vždycky si vzpomenu na výraz Yvonne Sanchez, která v Mostě vystupovala a Zdeňka Bínu s Fredrikem Janáčkem z -123minut. Vůbec nevěděli do čeho jdou, mysleli, že tam bude tak 200-300 lidí. Všichni 3 konstatovali, že takovou šou a atmosféru nikdy před tím nezažili a tím to byl zážitek i pro mě. Také pohled na nohy, které nesly hlavní pódium byl pro mě zážitek a to ve chvíli, kdy se tam na místo projektovaných 40 osob + aparát, nahrnula asi stovka. Nikdy jsem o tom nemluvil, ale pan stavitel z místa raději zdrhnul. Předpokládám, že většina z nás bude takhle Most hodnotit, ale krásný byly právě i Orasice a třeba radost ze zmíněné rallye nebo Vysoký Chlumec a výlety do lomu a okolí, večerní krákání u kotlíkářských písniček nebo Nespeky a jejich kreace na téma Hippies. Salbris je směska pocitů, ale náš kopeček na stanování a koncert pro mě zážitek rozhodně byl.

    No a nejhorší zážitky mám také z Mostu, bylo tam pár blbů, kteří dostali vysílačku a funkci a uměli udělat dusno uff! A pak Francie a ta krutá zoufalost pořadatelů.

6. Co nejhoršího se ti stalo na cestách, jaká porucha?

   Vrtule, jednoznačně upadlá vrtule. Na tu jsem nebyl připravený v roce 1998 při cestě z Berlína. Jeli jsme se tam podívat na šílenou techno párty Love Parade, tuctuctuc a všude kolem hejno zhulených technařů..ve 2h ráno nám 100km od Berlína na dálnici upadla, přidřel jsem motor a do rána čekal na kamaráda, až mi přiveze náhradní od Tomáše.

7.Vystřídal jsi mnoho aut, na které vzpomínáš nejraději. I jiné značky?

    No jejej, první bylo Aero Minor Normandie, byl to vrak, ale krásnej, následoval Barkas V901/2, ujelo jen jednu cestu z kopce v Podolí, nešlo řadit, vrátil jsem se za týden a bylo zdemolované. Krásně vonělo dřevem. Pak Peugeot 304 sedan, pohodlné s přezdívkou Drakouš, několik 2CV a AK a pak jsem si splnil dětský sen a pořídil si DS a Peugeota 304 S cabriolet. DS je bezkonkurenčně nejpohodlnější auto, se kterým jsem kdy jel. Peugeota teprve poznávám, mám najeto jen pár kilometrů, ale pohodlnost je ryze francouzská a šarm ať si říká kdo chce co chce, to auto zkrátka od Pininfariny má! Nemůžu také zapomenout na na Citroën Ami 8 Super, se kterým jezdíme s Tomem revivaly, je až k neuvěření co to auto vydrží a pak Škoda 120S, ta nás zase vozí na ostrých rallye pod pečlivým dohledem Pegáska (Petra Koláře).

   K novým moderním autům I když je používám, nemám téměř žádný vztah, připadají mi stejné.

 8. Zúčastňuješ se aktivně při organizaci srazů?

   Ano a jsem za to rád a kdykoliv tak rád učiním. Shodou okolností jsem právě dočetl příspěvek od Tomáše Stolaře. Chválil v něm Nespeky, ale ty, vedené Tomášem. A v tom je právě ta obtíž, Tomáš a spol. táhnou srazy už hromadu let, sponzorovat, organizovat, odmoderovat, zákonitě pak dojde k útlumu a tak je každá ruka vítaná..a to nás na Nespekách pracovalo vžycky víc, nebyl to jen jeden člověk – Jana, Mlaďas, Martina, Líba Kubeš, Martin a jiní. Mě se líbil i ten poslední sraz v Nespekách a chci poděkovat holkám že to zvládly. Jen asi uzrál čas vymyslet něco nového, zapojit čerstvé síly a říct si, co vlastně od srazu všechno chceme.   

 8. Máš ještě nějaké nesplněné přání, co se týče aut a hlavně Citroënu?

  Rád bych se svezl Citroënem SM a jednou, až bude víc času bych rád oživil vůz, automobilovou legendu, která je úzce svázaná s Citroënem a fimou Panhard…a ještě něco, zopakovat si pořádání většího srazu v ČR.

Moje setkání s Citroëny 2CV: Rozhovor s Hanou Bazalovou

Rozhovor s Hanou Bazalovou ,, Moje setkání s Citroëny"

1.Kdy ses dostal k Citroënům?

 V roce 2011 jsem si pořídila Citroen C3, jako spolehlivého malého ďábla pro ženskou.

2. Kdy k 2CV?

Můj kamarád potřeboval druhého řidiče na sraz v Salbris, a protože ráda řídím, vyrazila jsem s ním. S kachnou jsem nakonec najela 4000 km, bez nehody a bez poruchy a bylo to opravdu fantastické. Tenkrát jsem si říkala, že si kachnu pořídím, ale nějak pořád chyběly finance.

3. Který byl tvůj první sraz?

 Salbris Francie

4. Který je nejoblíbenější?

Byla jsem pak ještě na Moravě a v Žerotíně, všude byla pohoda

5. Pokus se nám popsat největší zážitek z nějakého srazu?

 Ve Francii to bylo spojené s dovolenou a cestováním. Poznala jsem spoustu přátel a prima lidiček. Asi mě nejvíc dostalo při ukončení srazu, když se ozvalo nastartování kachny a začala projekce. Ten zvuk se nedá vymazat z hlavy.

6. Co nejhoršího se ti stalo na cestách, jaká porucha?

Zatím jsem měla štěstí, s trabantem jsem sice skončila na střeše, ale zázrakem bez následků. S věkem je člověk opatrnější, a tak si jen přeju, aby mě štěstí neopouštělo

.

7. Vystřídal si mnoho aut, na které vzpomínáš nejraději. I jiné značky?

 Od Škody 1000 až k Octavii, C3, dodávku Nissana, ale asi nejraději vzpomínám na Trabanta.

8. Zúčastňuješ se aktivně při organizaci srazů? Ne

9. Máš ještě nějaké nesplněné přání, co se týče aut a hlavně Citroënu?

Teď mám v garáži rozebranou kachnu a jen si přeji, abych jí ještě někdy dala dohromady a naučila se jí rozumět. Ostatní přání se pak plnit určitě budou.

Moje setkání s Citroëny 2CV: Rozhovor s Tomášem Stolařem

Rozhovor s Tomášem Stolařem ,, Moje setkání s Citroëny"

 1.      Kdy ses dostal k Citroënům?

Už od dětství jsem obdivoval Deesu a tak první jsem si pořídil v roce 2010, zrestauroval ji a začal jezdit. Poté jsem objevil i jiné specifikace a  koupil jsem další vrak 21 i. e. v poloautomatu. Renovaci jsem dokončil v roce 2012 a zavítal na sraz Citroenů 2CV do Nespek. Moc se nám tam líbilo a manželka chtěla kačenu. Tu jsem pořídil v roce 2012 a pustil se do renovace za spolupráce Tomáše Nerudy. V roce 2013 jsme vyjeli na další srazy.

 2.       Kdy k 2CV?

 Kačenu v roce 2012, hotová 2013.

 3.       Který byl tvůj první sraz?

            Tak to už si moc nepamatuju, ale myslím, že to byl sraz Citroenclubu.cz na Křivonosce  

             v roce 2011.

 4.       Který je nejoblíbenější?

 Určitě Nespeky, dokud to vedl Tomáš Neruda.

 5.       Pokus se nám popsat největší zážitek z nějakého srazu?

Asi lyžování na rybníce v Nespekách ( jako divák) a únos Fantomase ( tam jsem i účinkoval s Deesou). Dále crossová jízda kačenou Toma Nerudy na rozbahněné louce tamtéž.

6.      Co nejhoršího se ti stalo na cestách, jaká porucha?

 Dosud žádná porucha, což znamená, že staré Citroëny jsou prostě nejlepší!!!!!!!!!!!!!!!

7.      Vystřídal jsi mnoho aut, na které vzpomínáš nejraději. I jiné značky?

Současných aut jsem už vystřídal dost, nejraději jsem měl Fiat Croma 2.5 TD. Ta současná auta beru jako spotřební zboží, úctu mám jen k veteránům.

 8.       Zúčastňuješ se aktivně při organizaci srazů?

 Bohužel ne.

9.      Máš ještě nějaké nesplněné přání, co se týče aut a hlavně Citroënu?

 Asi jsem svoje přání, co se týká Citroënů, už vyčerpal. K poslednímu autu, které nyní restauruji jsem přeskočil z jiné značky, je to Renault 4 TL. Nejsem moc daleko, protože to byla reakce Renaultu na prodejní úspěchy kachny.