Boulanger byl sice otcem 2CV, ale nikoliv jeho konstruktér. O vzník, vývoj, přípravu výroby i produkci Kachny se ale zásadním způsobem zasloužil.

V roce 1922, ve věku 37 let , jej pneumatikářská firma postavila na vysoký post společnosti Michelin a jmenovala členem správní rady.

    Pierre-Jules Auguste Vital Boulanger se narodil 10. března 1885 v Sin-le-Noble, předměstí města Douai v severní Franci. Rodina se brzy přestěhovala do Paříže. Vystudoval architekturu. Během vojenské služby u 25. protileteckého dělostřeleckého batalionu v Satory se spřátelil s Marcelem Michelinem, synovcem Édouarda Michelina. Třiadvacetiletý mladík se rozhodl roku 1908 hledat štěstí na západním pobřeží USA a v Kanadě. Zde příležitostně pracoval jako kovboj na ranči v Rockies, řidič tramvaje v San Franciscu a kreslič v architektonické kanceláři Dudley v Seattlu. Roku 1911 založil ve městě Victoria v kanadské Britské Kolumbii prosperující stavební firmu Modern House Ltd, zabývající se výstavbu domů. Pětadvacetiletý mladík se postavil na vlastní nohy. V září 1914 uposlechl volání vlasti a vrátil se domů. Od ledna 1915 sloužil v hodnosti kapitána u francouzského leteckého průzkumu. Vydával se za frontové linie, kde vyhledával a fotografoval pozice nepřátelského dělostřelectva. Roku 1917 jej sestřelili a půl roku strávil v nemocnici. Za chrabrost a zranění obdržel francouzský Řád čestné legie, podobně jej odměnili spojenci – Belgičané Válečným křížem, Američané Medailí za vynikající služby a Britové Řádem Britského impéria. Boulanger se po válce rozhodl, že zůstane ve Francii. Édouard Michelin jej měl rád a natolik si ho vážil, že mu nabídl místo ředitele rozsáhlého stavebního programu továrny na pneumatiky a hlavního sídla společnosti v Clermont-Ferrand. Boulanger v dubnu 1919 nabídku přijal. Roku 1922, ve věku 37 let, jej pneumatikářská rodina pověřila postavením vysokého šéfa společnosti Michelin a jmenovala členem správní rady. Když Michelin převzal společnost Citroën, stanul Pierre Michelin v jejím čele ve funkci prezident – generální ředitel, Boulanger se stal jeho asistentem a měl funkci generálního ředitele. Po smrti přítele Pierra Michelina roku 1937 jej jmenovali šéfem Citroënu a roku 1938 také výkonným spoluředitelem společnosti Michelin. Mezi přáteli a kolegy byl znám pod přezdívkou PJB. Říkalo se o něm, že má více z rodiny Michelinů než všichni její ostatní žijící členové. Předbíháme, ale konstatujme, že Boulanger byl sice otcem 2CV, ale nikoli jeho konstruktérem; o vznik, vývoj, přípravu výroby i produkci Kachny se zásadním způsobem zasloužil. Boulanger byl pravým opakem vzhledu i povahy bonvivána André Citroëna překypujícího optimismem. Tichý a přemýšlivý Pierre-Jules měl uzavřenou povahou. Nesedělo mu okázalé sebeprosazování a bezbřehé společenské tlachy předchůdce. Byl vysoký, strohý a skromný. Uměl se rychle rozhodnout. Byl velmi výkonný, ale někdy i tvrdohlavý a dogmatický, přesto chápavý a přátelský při jednání se spolupracovníky.               

Když Michelin převzal společnost Citroën, stanul v čele společnosti Pierre Michelin a Boulanger je jmenován generálním ředitelem.

PJB proslul velikou šetrností. Jakmile jej posadili do ředitelského křesla Citroënu, předčasně ukončil smlouvu a „zhasnul“ Eiffelovku. Pojišťovnu Citroën prodal britské pojišťovací skupině British Caledonian. Utnul všechny aktivity, které se bezprostředně netýkaly výroby automobilů – zbavil se reprezentačního pařížského showroomu, taxislužby i autobusové dopravy. Jeho uniformou byl šedý oblek, plstěný klobouk a veliký šedý zmačkaný pršiplášť. Nikdo jej neviděl bez zapálené gitanky visící ze rtů. Po kapsách nosil plno malých černých zápisníků, které co chvíli plnil myšlenkami, plány, postřehy a poznámkami o vývoji automobilů. Jako opak Citroëna byl zaníceným motoristou, miloval řízení a intuitivně poznal a zapisoval, co je na autě dobrého a co nefunguje. Technikům pak předával svá úsečná zjištění. Charakterizovala jej tichá rozhodnost. Na spolupracovníky působil přirozeným respektem a důvěrou. Znali jej jako přísného myslitele, který vedl tým divokých talentů k ještě větším výkonům. Dnešní přísná vyhodnocování nových konstrukcí korporátními komisemi a zákaznickými testy zajišťují, že do výroby se dostanou jenom určité archetypy anonymních bezpohlavních aut, splňující všechna očekávání všech mužů i žen. V době Boulangera spočívalo navrhování aut ve velmi osobitých a účelných procesech, které nevyhnutelně vedly k výrobě automobilů zrcadlících osobnost a názory konstruktéra. Jejich tvar byl výsledkem vkusu a přání, či naopak nelibosti některého z tvůrců. Auta ztělesňovala návrhářovu úroveň inženýrských znalostí, kreativity, vynalézavosti, estetiky a kulturního zázemí – to vše se promítalo do těžko definovatelného, ale nikdy nechybějícího charismatu auta, jímž k nám promlouvají klasické automobily. Spartánský 2CV přesně vystihuje Boulangerův naturel. Jedním z Boulangerových úkolů u Citroënu bylo načrtnout plán kroků, které by vymezily výrobní program automobilky na nejméně deset příštích let. Když uvážíme, v jakých problémech se značka nacházela před pouhými dvěma roky, byl Boulangerův plán pozoruhodně smělý a odvážný. Traction Avant, vůz střední třídy, měl pod kódovým jménem AX dostat novou, moderní aerodynamickou karosérii. PBJ uvažoval o zcela novém luxusním, velmi pokrokovém voze vyšší třídy VGD (Voiture de Grand Diffusion; poznámka: budoucí typ DS), měla se vyrábět úplně nová konstrukce rozvážkové dodávky s pohonem předních kol a kódovým jménem TUB (Transport Utilitaire Basse; poznámka: prapředek legendárního typu H). Nejnižší stupínek měl zaujmout zcela nový, unikátní lidový vůz TPV (Toute Petite Voiture = úplně malý vůz), určený venkovským a městským pracujícím. Měli jej začít vyrábět během roku 1940. Nápad vyrábět velké série automobilů, které by byly díky nižší ceně i provozním nákladům přístupné širšímu okruhu zákazníků, nebyl nový. Ve 20. letech se touto cestou vydala značky Austin, Citroën, nemluvě o americkém Fordovi. Ve třicátých letech byly lidové vozy produkovány v Itálii i Německu. Napoleon se zasloužil o dobrou a funkční silniční síť strategických routes nationales vedoucích mezí Paříží, přístavy a velkými průmyslovými nebo obchodními centry. Ostatní venkovská města s pravidelnými trhy a krajinou rozseté vesnice spojovaly zanedbané, kostrbaté místní silnice nebo venkovské cesty s vyjetými kolejemi. Tiskové oddělení Citroënu léta podporovalo následující historku: „PJB si pořídil dům na venkově u Clermont--Ferrand. Pokaždé, když tam plochou zemědělskou krajinou cestoval, všímal si, jakých primitivních způsobů dopravy používají venkované k přepravě zboží z Auvergnat na každotýdenní trh v sousedním městečku Lempdes. 

Mezi přáteli, známými a kolegy byl znám pod přezdívkou PJB. 

Běžně se setkával s trakaři, roztodivnými kárami a vozíky taženými koňmi, voly nebo se strhanými, přestárlými automobily. Mnoho z nich mělo podomácku přestavěnou zadní část karosérie na praktickou korbičku. Ráno odjela rodina farmáře na trh, manželka s dětmi se oháněla na tržišti, zatímco hlava rodiny čekala, popíjela a tlachala v brasserii. K večeru všichni nasedli a kodrcali se domů. Boulangerovi svitlo, že farmářům chybí laciný, praktický a trvanlivý automobil, který se všude dostane. Samozřejmě, jeho cena musela být nízká, stejně tak provozní náklady i účty za opravy. Musel být prostorný a nabídnout určitou míru pohodlí. Obsluha auta musela být jednoduchá a snadná, aby ji zvládla sama selka a její manžel mohl zůstat doma a věnovat se užitečné práci v hospodářství. O kolik více práce, která by pozvedla zemědělství, by se mohlo udělat! Za zákazníky nové kategorie auta, TPV, prvoplánově považoval zemědělce. Později se ukázalo, že autíčko může být stejně užitečné také pracujícím průmyslových měst a jejich předměstí.“ Pravda ale bude spíše taková, že jak Boulanger, tak Michelin zjistili, že patrně největší chybou, jakou kdy André Citroën udělal bylo, že ukončil roku 1926 výrobu lehkého vozu 5CV 7.5 hp, aniž by jej nahradil moderním nástupcem.