Člověk by si měl plnit svoje sny. Ne o tom jen kecat a utvrzovat se v iluzích postováním motivačních obrázků s citáty na Facebook a Instagram. (Kdo četl mé postřehy z dovolené, asi tuší, že mám na tenhle žánr pifku. Není to tak úplně pravda, ve skutečnosti se mi některé z nich líbí a dost vystihují i můj přístup. Špatně je, když zůstane jen u těch obrázků.)

Každopádně, já mám jednu motoristickou úchylku, kterou v sobě pěstuju už dvacet let. Což není důkaz, že bych byla tak stará, ale že jsem měla dobrý vkus už v raném dětství. Od svých šesti let nutně potřebuju jedno auto. To, o kterým zlí jazykové tvrdí, vzniklo pro francouzský sedláky, aby s ním mohli přejet přes zorané pole, cestou se jim nerozmlátilo to plato vajec na zadním sedadle a ještě se do něj vešli s tím svým kloboukem:

To je sice tak trochu pravda, ale pak si jeho vlastností všimli lidi, co si chtěli užívat života:

Pokud nějak váháte, tak sedlák rozhodně nejsem a vypadá to, že ani nikdy nebudu. Tedy bé je správně. Užívat já si umím, ale odjazkživa mám pocit, že je fajn, když k tomu máte nějaký dopravní prostředek. Čím šílenější, tím líp. Takže asi chápete, že normální auto po mámě mi nestačilo.

Roky ubíhaly a vždycky se objevil nějaký nový objekt zájmu, třeba Škoda Felicia z padesátých let, kterou jsme si chtěla koupit hned po získání řidičáku. Dokonce jsem měla už koupený manuál a znala celý motor nazpaměť, aniž bych ho kdy vůbec viděla naživo. Nebo chopper, na kterým bych mohla jezdit do školy, na srazy nebo jen tak někam a vypadat u toho drsně. Udělala jsem kvůli tomu řidičák na motorku už v sedmnácti, nechala si dorůst vlasy, aby mělo co čouhat vzadu zpod helmy a nakoupila kožený hadry. A i ta motorka nakonec byla, ale nějak jsme si nerozuměly.

Pokračovalo to vespou, což je láska na celý život a už mám dvě. Ale v mezičase jsem se vždycky virtuálně vrátila k tomu autu, které jsem poprvé viděla někdy v devadesátých létech u sousedky na Vinohradech. V poslední době se sešla spousta faktorů, které mě popíchly k činu: už rok, považte, jsem si nekoupila žádný vehikl, jak říká moje máma. Spousta lidí kolem mě má nebo aspoň chce mít v garáži podobnou šílenost, což dodá kuráž i motivaci. A pak jsou tu ty motivační obrázky o svobodě a plnění snů. A jelikož vždycky preventivně šetřím, abych nemusela šetřit až potom, co se rozhodnu, že něco chci, rozhodla jsem se, že nebudu čekat, až chytím druhou mízu nebo budu mít na důchodu dost času. Ten mám i teď.

Takže to dopadlo tak, že jsem se hned den po návratu z dovolené, po vražedné jízdě jednolitou kolonou napříč Německem, vydala ještě unavená do Liberce, kde je hnusně, i když je všude jinde hezky, a ten Citroën 2CV tam hned koupila. Začalo to inzerátem, který jsem si z nudy zobrazila ještě na dovolené na pláži, hned na něj odpověděla a tři hodiny čekala nad mobilem. Tradiční ženské dilema kdy odepíše dostalo zcela nový rozměr a musím říct, že to byly větší nervy než domlouvání rande. Ale dobře mi tak, když neumím telefonovat.

Odepsal, ale stejně jsem dva dny byla v nervu, aby mi ten kousek nikdo nevyfouk. Model z roku 1980, takže s motorem, který to vytočí i na 110 kilometrů v hodině, se stahovací střechou a v bílé barvě. A dokonce ani ne moc rezatý.

Přesně ten jsem vždycky chtěla. Taková shoda se vám nepoštěstí, ani když chcete koupit nový auto. Jako my před třemi lety, když jsme si mohli vybrat jen bílý, hnědý nebo béžový, zbylý barvy na objednávku a to trvá tak měsíc minimálně, než to z Francie dovezou. Přesvědčuje mě fakt, že původní majitel není žádný koňský handlíř a v garáži má dalších šest kachen. Drahoty se mi povede dělat asi jen pět minut, dokonce pod to auto i znalecky vlezu, ale dál už se jako odborník netvářím, jen kývnu.

(Před cestou jsem totiž sbírala cenné rady, co na takovém autě zkoumat. Před zrcadlem jsem si cvičila všechno od bodání šroubovákem do prorezlé podlahy, přes znalecký výraz při otázce Jak je na tom karburátor až po komentář, že to divný klepání v motoru by mohl být píst a to by bylo teda pěkně v háji. Po příjezdu vzalo samozřejmě toto pětihodinové studium za své, protože jsem usoudila, že před někým, kdo byl s kachnou až někde ve Skotsku, nemá smysl dělat chytrou.)

Do Prahy jedu v euforii, že je něco takovýho vůbec možný a těším se na čtvrtek, až pro auto definitivně pojedu, zaplatím (a fakt to nebude vůbec bolet, i když je to přes sto tisíc) a pak si dám hned nějaký zatěžkávací výlet. A jednou možná i takovýhle piknik!

***

P.S. Výrok zaměstnance pojišťovny, kam si jdu vyřídit povinné ručení, a okdud odcházím jako hrdý prvňáček s pololetním vysvědčením: „A to s tím budete jezdit? A to se nebojíte?“ Už je to tu zas…